Několik příběhů o zapomenuté historické cestě

Na počátku 20. století se francouzská koloniální správa pustila do budování a rozvoje řady nových tras, které měly usnadnit sběr a přepravu lesních produktů, přírodních zdrojů a nerostných surovin, a také přesun zbraní a zásob.

Kamenná cesta byla široká přibližně tři metry – dostatečně na to, aby po ní mohli procházet lidé a projíždět povozy tažené koňmi.

Podle vyprávění pamětníků a místních znalců z provincií Lai Chau a Lao Cai nařídil v roce 1927 guvernér Auguste Jean-Marie Pavie výstavbu silnice vedoucí z oblasti Sang Ma Sao – Tra Pha v provincii Lao Cai; trasa překonávala horské svahy a pohoří Nhiu Co San a pokračovala do oblastí Sang Ma Pho (Sin Suoi Ho) – Phong Tho – Muong So v provincii Lai Chau.

Dodnes se údajně dochovalo přibližně 30 kilometrů původní kamenné cesty, ačkoli její značná část v průběhu let utrpěla značné poškození.

The construction of this road came at a tremendous human cost, demanding enormous amounts of sweat, hardship and, tragically, the lives of local labourers.

Podle některých zdrojů však zůstává nejisté, zda byla tato cesta skutečně vybudována za guvernéra Pavieho. Prozatím ji nadále nazýváme starobylou kamennou cestou Pavie (Ancient Pavie Stone Road), jak je tradičně označována.

Po stopách starověké kamenné cesty

1. den

V naší skupině bylo pět motocyklů – tři terénní stroje a dvě Hondy Wave. Jakmile jsme však vjeli na starobylou kamennou cestu, zdálo se, že řízení každého z nich je stejně náročné.

The smaller bikes constantly got hung up on rocks and bottomed out, while the bigger bikes were heavy and difficult to manoeuvre.

Odhodlaní nenajímat nosiče zavazadel jsme se dychtivě vydali do Sang Ma Pho a v sobotu kolem 13. hodiny vstoupili na první úsek starobylé kamenné cesty.

Naše telefony brzy začaly ztrácet signál a postupně nás odřízly od okolního světa.

Krajina podél stezky byla fascinující. Starobylá kamenná dlažba porostlá mechem nás vedla výš do hor a v některých úsecích jsme projížděli koberci spadaného červeného listí javorů.

S každým metrem se obtížnost zvyšovala.

Na mnoha úsecích bylo zapotřebí tří nebo čtyř lidí, kteří pomáhali protlačit a navést jediný motocykl. Neustále jsme si opakovali:

„Jakmile překonáme tohle stoupání, druhá strana už musí být hned za ním. Musíme být blízko vrcholu.“

Zdálo se však, že každé stoupání vede k dalšímu a pak k dalšímu – zdánlivě bez konce.

Protože byla stezka tak náročná, podařilo se nám do konce prvního dne urazit jen o něco více než čtyři kilometry.

Jelikož nám docházely baterie a blížila se tma, nezbývalo nám nic jiného než rozbít tábor.

Všichni jsme se shodli, že si brzy rozložíme tábor, najíme se a trochu si odpočineme.

Koupel v horském potoce uprostřed zimy byla zážitkem sama o sobě – a to zážitkem naprosto brutálním.

Venku halila hory hustá mlha a chlad pronikal přímo skrz naše oblečení až na kůži. Horský potok stékající z lesa byl doslova ledový.

2. den

Probudit se za východu slunce u horského potoka bylo skutečně kouzelné.

Morning mist drifted through the forest, the first rays of sunlight appeared, and birds sang all around us.

Naše energie a odhodlání se vrátily.

Znovu jsme vyrazili, přesvědčeni, že vrchol musí být hned před námi.

Čím blíže jsme však byli vrcholu, tím strmější byla stezka. Mech pokrýval téměř každý kámen staré cesty, takže povrch byl neuvěřitelně kluzký.

Hory obklopily mraky a mlha a začalo mírně mrholit.

Obtížnost té „hry“ náhle vyletěla do závratných výšin.

V těchto vysokých polohách, kde je chladné a vlhké podnebí, se po svazích hor rozkládaly rozsáhlé kardamomové lesy.

Poté, co jsme se vpřed plazili, se plahočili a tlačili, jsme konečně dosáhli vrcholu právě ve chvíli, kdy se začalo stmívat.

Lidé Hmong ze Sang Ma Pho nazývají toto místo Cong Troi – Nebeská brána.

Měli jsme nyní celý den zpoždění oproti harmonogramu, což bylo zcela mimo náš původní plán.

Naše zásoby jídla se scvrkly na pouhého půl kilogramu sušeného bizoního masa. Docházelo nám jídlo a naše vlastní energetické zásoby byly téměř zcela vyčerpány.

Naštěstí jsme narazili na otce a syna z etnika Hmong, kteří nám ukázali cestu dolů k malé chýši na zpracování kardamomu.

Po dalším vyčerpávajícím sestupu jsme konečně dorazili k chatě.

Podařilo se nám sehnat trochu rýže a soli. S půl kilogramem sušeného buvolího masa, které jsme stále měli v batozích, jsme rozdělali oheň a připravili si jednoduché jídlo.

Stačilo to k tomu, abychom si zahřáli žaludky a načerpali síly k přečkání další noci hluboko v lese.

3. den

V té chvíli dosáhly naše frustrace a vyčerpání naprostého maxima.

A pak jsme konečně chytili signál.

Okamžitě jsme zavolali do vesnice a požádali o pomoc.

Přišli k nám čtyři urostlí muži z etnika Hmong a pomáhali nám motorky tlačit, táhnout i přenášet přes ty nejobtížnější úseky.

Sjezd z vrcholu směrem k vesnici Tra Pha rozhodně nebyl snadný. Na mnoha místech byl dokonce náročnější než samotný výjezd. Celá trasa vedla po nerovných kamenitých svazích, kde kameny všech velikostí pokrýval kluzký mech. Menší motorky neustále narážely podvozkem do kamenů, zatímco ty větší měly potíže s trakcí a často vyžadovaly pomoc několika lidí, kteří je museli přidržovat, aby nesklouzly ze svahu dolů.

Krajina cestou byla úchvatná. O krásné scenérie nebyla nikdy nouze. Jediné, čeho se nedostávalo, byla snadná cesta. Nakonec, po třech dnech tlačení, vlečení, zvedání a jízdy, jsme se konečně dostali do Tra Pha. A došli jsme k jednomu jasnému závěru:

Úsek staré kamenné cesty Pavie, který spojuje Sang Ma Pho a Tra Pha, představuje mimořádnou trasu pro pěší turistiku – rozhodně však není vhodný pro motocykly.

Možná právě to ji činí tak výjimečnou. Některé cesty nejsou určeny k tomu, abychom je zdolali rychle. Některé máme prožít – pomalu, bolestivě, nečekaně a společně. Děkujeme všem, kteří tuto cestu sdíleli s námi. Za nezapomenutelné dny, nekonečná stoupání, chladné horské potoky, mlhu, vyčerpání, smích, výzvy – a především za vzpomínky, na které nikdo z nás nikdy nezapomene.